Zkrachovat není ostuda! Jak se vyrovnat s bankrotem v podnikání a znovu se nadechnout

Vždycky jsem podnikala s nějakým parťákem. Nikdy jsem na to nebyla sama. Byli jsme dva a to jak na problémy, tak i na úspěchy. Všechno bylo v mnoha ohledech jednodušší. Jenže, lidé k sobě nemusí patřit navždy, ani v podnikání, ani ve vztahu, ani v rodině. A tak se v jisté chvíli stalo, že se naše podnikatelské přímky mění na volnoběžky s jiným směrem.

Mého parťáka firma nenaplňovala, věnoval se raději svojí úspěšné akademické kariéře a já jsem postupně nabývala dojmu, že je veškerá práce na mne a že tedy by bylo fér, kdyby firma byla jen moje. A tak jsme se dohodli a já jsem si podíl ve firmě koupila.

Jaký jsem měla pocit vítězství! Sice jsem si o nemalou částu zvýšila hypotéku, abych měla na vyplacení podílu, ale to bylo v tu chvíli naprosto nepodstatné, firma byla moje, jen moje.  Teď přijde ta chvíle a začnu vydělávat miliony! Teď je firma jen moje a začnu sklízet úrodu ze své práce!

… to byla ale hloupá představa. To si krásně se mnou pohrálo moje Ego. Trvalo mi celé tři roky než jsem na to přišla. A to byl průser teprve na začátku.

Co se teda vlastně stalo? Vždyť jsem měla zavedenou fungující firmu!

Možná to byla shoda okolností, souhra náhod, připravený plán … nevím, jak to správně pojmenovat. Ale z odstupem času mi všechno zapadá jak Rubikova kostka. Jak jsem neviděla ty znamení, a neřešila varovné signály. Cítila jsem se silná. Silná žena podnikatelka.

Prvním varovným signálem, který jsem ale naopak považovala za jasnou výzvu, bylo moje nečekané těhotenství. Wau! Radost veliká, na cestě je miminko. A firma? Tu hravě zvládnu. Mám lidi na které se můžu spolehnout a já můžu firmu řídit i z domu, vždyť v ní stejně nesedím každý den v kanceláři – naopak.

Ovšem už během těhotenství se objevovaly postupně jasné znaky toho, že to nebude mít dobrého konce. Jenže já je stále neviděla. Možná proto, že podnikání je jako dítě .. chyby si nepřipuštíte a nechcete je vidět, i když okolí už hlasitě křičí „pozor“!.

A tak postupně odcházeli zaměstnanci, například protože konkurence na tom byla líp a prostě jim nabídla lepší peníze. Pak najednou naznala banka, že naše výsledky nejsou tak skvělé a chtěla vrátit půjčené peníze, ozval se finanční úřad a prověřoval některé naše obchody a postupně se hrnuly další a další potíže. Na obchod zbývalo čím dál méně času, rozvoj projektů stál na bodě mrazu, chyběly peníze na marketing a konkurence nabírala na síle a my upadali.

Pak přišel porod a během pár okamžiků mého obrovského štěstí s narozeného syna se všechno zhroutilo .. a ne jak domeček z karet. Ale jak dvojčata v New Yorku!

Zuby nehty jsem bojovala za každý přežitý den, kdy firma zaplatila dluhy, faktury, mzdy. Odbavila spokojené i neposkojené zákazníky a stále sem hledala cestu jak z toho ven.

… ne tohle nemá happy end… i když vlastně ano! Firmu sem nezachránila. Sebe ano!

Pocit viny a selhání byl obrovskej. Sešlo se to všechno dohromady. Krachovala mi firma, krachovalo mi partnerství, k tomu kojení a starost o druhého syna a ještě ke všemu samozřejmě nalomené zdraví.

Nedokázala jsem si přiznat, že jsem to nezvládla. Všichni se na mne sypali, měli požadavky, volali, psali, osočovali mne. Chtěli svoje peníze, produkty, výplatu. A já byla v koncích. S malým uzlíčkem v náručí, starším synem ve škole a kupou problémů za krkem. Nikdy mne nenapadlo, že ti lidé, co mne zvali na večírky a volali mi k narozeninám se ke mne otočí zády. Že moje přátele z kruhu podnikání nebude zajímat, že i já mám závazky a musím zaplatit hypotéku a nakoupit do ledničky.

Takhle se to táhlo několik měsíců, dělila jsem svůj čas mezi děti, domácnost, firmu, právníky, úřady, bezesné noci a proplakané dny.

… a pak to přišlo…

Jeden den mi došlo, že volba je jasná, buď já a děti nebo firma. Že jsem si prostě ukrojila opravdu velké sousto a že to prostě nezvládnu. A vyhlásila jsem bankrot.

Víte co přišlo? ÚLEVA! Obrovská úleva, že ten kolotoč problémů bude mít řešení.

Nebyl to konec! Ale bylo to jasné rozhodnutí, že ten konec jeden den nastane a že teď už jen musím postupně řešit jednotlivé problémy ke zdárnému uzavření. Už nevznikaly další nové problémy a nebo jen minimáoní. Čekaly mne sice ještě  dva roky řešení uzavírání firmy, jednání s úřady, s bankou atd. Ale už to nebylo to peklo na zemi.

Pozitivní sice bylo, že vše spělo k postupnému vyřešení. Ale pocit viny a selhání zůstával. Cítila jsem se jako nejhorší člověk na světě. Byla jsem sama s dětma, zkrachovala mi firma, rodina a zůstaly jen dluhy a špatné jméno. Měla jsem pocit, že se z toho nikdy nevyhrabu. Že nestojím za nic. Že nic neumím. Že cokoliv vezmu do ruky, tak dřív nebo později pokazím. Vůbec jsem nevěděla co s tím.

Postupně jsem se vyhrabávala z jednoho problému za druhým, uzavírala staré věci, mluvila s lidma, omlouvala se, řešila. Po jisté době jsem zjistila, že už se necítím tak hrozně. Že i prohra patří k životu a že je to hlavně nedocenitelná zkušenost. V takovýchto chvílích zjistíte, kdo stojí při Vás a kdo Vás odkopne. Kdo myslel svoje slova vážně a kdo jen tak plácal do větru. Podepřou Vás opravdoví přátelé. Zjistíte, že na to nejste úplně sami.

Jak tedy přijmout krach a znovu se nadechnout?

• Sledujte signály pozorně. Ať už máte velkou firmu nebo jen malou živnost. Pokud zaznamenáte signály o problému zavčas, vždy se dá najít cesta jak z toho ven s co nejmenší újmou
• Přijměte krach jako svoji životní výzvu. Protože i zkrachovat je umění!
• Rozhlédněte se kolem Vás. Spousta úspěšných lidí má za sebou velké životní prohry. A co? Žijí a možná znovu úspěšně podnikají (i Tomáš Baťa několikrát zkrachoval než položil základy dnes jedné z největších rodinných firem)
• Není to vždy 100 % vaše vina! Přijměte, že podnikání ovlivňují i okolnosti, které nemůžete změnit
• Lidé chybují! Kdybychom nedělali chyby, nikdy bychom se nezlepšovali, nerostli a nebyli lepšími a silnějšími
• Lidé se ze svých chyb poučí! Nejlepší lekce nám dávají ty nejhorší chyby a situace v životě. Kdybychom se měli pořád sluníčkově a vše se dařilo, nikam bychom se neposouvali. Klouzali bychom po povrchu. Nezažili bychom to vlnobití, které zvedá adrenalin a vyvolává strach a respekt.
• Když zažijeme vlnobití, bojujeme se strachem a jsme postaveni před naše životní prohry .. tak si potom mnohem víc vážíme poklidného plutí po hladině. Mnohem víc máme rádi ty obyčejné dny, kdy „nic“ neřešíme a jen si užíváme života jak plyne.

I já už dnes svobodně dýchám, dobře spím. Trvalo to 3 roky. Dlouhé tři roky, kdy bych některé chvíle nejraději zapomněla. Ale nezapomenu! Když mi zase bude špatně, vzpomenu si, že všechno má své řešení. A že i prohry v životě znamenají moc. Vážím si svých výher. Každý den. Vážím si svých chyb a poučení, která z nich vyplynula. A stačí mi málo. I když chci a pracuji pro víc.