Stále dobře si vzpomínám na období, kdy jsem pracovala 14 a někdy i více hodin denně. Několik hodin ve škole, pak sem tam nějaké ocenění a pak šup do firmy, která vyžadovala každodenní péči. Vyčerpání si moc nepamatuju, byla jsem mladá a všechno nás bavilo. Doma na nás nikdo nečekal, v noci jsem spala dobře a měla jsem čas jen pro sebe. Bylo na mně, co s ním budu dělat. 

... dobře si ale pamatuju jedny Vánoce, kdy jsme se chystali zavést do firmy nový skladovací systém. Pamatuju si ty velké přípravy, nervy a stres, jak to zvládneme. A pak se stalo, že odpovědná osoba ráno řekla, že už nepřijde… ze dne na den jsem se musela naučit všechno o softwaru; sklady a celou firmu na to během pár dnů převést. Bylo to náročný, ale podařilo se. Já jsem však za pár dnů pocítila nějaké zdravotní potíže, které se nezlepšovaly. Bylo mi 24. Po pár dnech jsem se dozvěděla diagnózu, a to se mi zhroutil svět. Nastalo období několika prázdných měsíců, kdy jsem jezdila mezi lékaři, život přestal existovat. V noci jsem nespala, přes den sotva žila. 

První rok s touto nemocí jsem strávila po nemocnicích, měla jsem všechny příznaky a vypadalo to, že se do normálního života už nikdy nevrátím… naštěstí se vše ustálilo a já jsem začala zase normálně žít. Firma to tehdy beze mě překvapivě taky přežila. 

Měla jsem “léčbu”, manžela, firmu, školu a studenty a tak nějak se všechno zdálo, že už to nebude jiné, ale je to vlastně okej.

Znáte to rčení: "Bůh nám naloží jen tolik, kolik dokážeme zvládnout?"

Já bych řekla, že takováhle diagnóza stačí jako břímě na celý život. Když přičtete léky, které mají extrémní vedlejší účinky, neustálá únava, strach… stačí, ne?

Můj život měl v té době samozřejmě i pozitivní stránky. Myslela jsem si, že nikdy nebudu mít děti, ale v tomto jsem se spletla. Narodil se nám syn a život byl zase o trošku hezčí. Taky se mi otočil vzhůru nohama. A tady přišla ta velká změna… práce neubylo, když podnikáte, nikdo vás v práci úplně nezastoupí. Nikdo vám nedá 3 roky volno na dítě, vlastně ani ne měsíc. Já jsem se v té době začala pohybovat mezi maximálním vyčerpáním, dítětem, domem, prací a mojí nemocí. Nemohla jsem spát, když malej spal, já koukala do stropu. Přes den jsem musela fungovat, dělat práci, starat se o dítě, domácnost. V té době se i brutálně zhoršila moje nemoc. Lítala jsem každé 3 měsíce na kapačky, přibrala 8 kilo… a aby toho nebylo málo, vlivem všech událostí v našem životě se nám začalo hroutit manželství. O rozvodu by se dal napsat samostatný eBook, ale to přenechám terapeutům, koučům a právníkům. My jsme to zvládli celkem bez větší újmy, i když to bylo velmi náročné a bolestivé období, které trvalo několik let. 

Ještě nějakou chvíli jsme spolu vedli i firmu, ale pak jsme se dohodli, že si každý půjdeme i pracovně svojí cestou. Firmu jsem si koupila já a můj, dnes již bývalý manžel, zahájil úspěšnou akademicko-podnikatelskou kariéru.

A tady zpět k podnikání. Firmě se chvíli dařilo, chvíli nedařilo. Na jednu ženskou s dítětem toho bylo fakt dost. Můj syn znal jednu dobu víc moje rodiče a školku než mě. Někdy mám chvíle, kdy si to hodně vyčítám.

A nebylo to za cenu, že bychom jezdili mercedesem a mohli vyrazit na dovolenou každé tři měsíce... spíš naopak. Obchod byl čím dál těžší, kvalitních zaměstnanců ubývalo a konkurence rostla.

Velkou pomocí mi tenkrát byli rodiče, hlavně táta, protože máma byla vážně nemocná. Jenže on pak zničehonic, ze dne na den umřel. Řekla bych, že od mojí diagnózy to bylo nejhorší období v mém životě.  Táta zničehonic pryč. Nebyl táta, nebyl děda, nebyl manžel pro moji už tak vážně nemocnou mámu... Už by stačilo, ne? Ne. 🙂 Aby toho nebylo málo, když jsem se po pár letech oklepala ze smrti táty a začala žít v podstatě bez pomoci blízkých, nečekaně jsem otěhotněla... vždy si vzpomenu na ten vtip od Woodyho Allena: “Když chcete pobavit pána Boha, řekněte mu o svých plánech...” Měla jsem dojem, že můj život zas nabírá klid. Firma byla jakž takž stabilní, přišel nový partner pro rozjezd… Tohle byla trošku neplánovaná čára přes rozpočet. Ale já jsem si myslela, že to zvládnu. Přeci podnikání je svoboda a volnost.

Tak aspoň vypadalo podnikání pro mě v té době, psal se rok 2017 a 2018.

Pak přišla chvíle, kdy jsem se musela rozhodnout. Stále bojovat o firmu, kterou jsem jako máma 2 dětí neměla šanci uřídit, a vést nové projekty. S nulovou pomocí pro děti. Nebylo to svobodné podnikání. Měla jsem dny, kdy jsem naložila dítě do šátku a do noci pracovala, protože nebyli lidi, co by práci udělali. Mít stovky naštvaných zákazníků a neodeslané objednávky by byl krach během pár chvil… už tak stačilo, že jsem svůj život dělila mezi školáka, mimino, desítky telefonů, hovory se zaměstnanci, úřady… 

Jo a zapomněla jsem zmínit, co se dělo s mojí diagnózou a s mojí nemocí, že? Easy, asi rok před otěhotněním jsem měla plné zuby léků a vedlejších účinků z nich. Rozhodla jsem se, že si o svém zdraví rozhodnu sama. Už tehdy se kolem mě objevovaly příběhy lidí, kteří si poradili bez lékařů. Protože naše tělo je dokonalé! A já jsem se s léky nějak prostě nemohla sžít. 

Ruku v ruce s tímto rozhodnutím o mém zdraví jsem se rozhodla ukončit firmu. Přišel rok ukončování firmy a pak další rok jednání s bankou. Zůstaly mi totiž dluhy. A to ne moc malé. Bankrot jak vyšitej s podepsanou směnkou na úvěr, kterej nebylo z čeho splatit. Krizové řízení nejvyššího levelu, vyjednávání se zaměstnanci, zákazníky, dodavateli, odběrateli a bankou… nešlo z toho jen tak lehce vystoupit. 

Nad vodou mě držely meditace před spaním a dlouhé procházky s miminem v šátku, kdy spokojeně spalo a já chodila, řešila a nebo jen vizualizovala, že to všechno dobře dopadne.

A nyní jsem tady. Máma dvou kluků ve věku 13 a 6, na startu s novým projektem, kde chci ukázat ženám, že podnikání nemusí být stres, nervy, dluhy a ze začátku zápřah 14 hodin. Teda ze začátku, možná navždycky... kolik znáte opravdových podnikatelů, co si od začátku jen užívali volnost a svobodu? Anebo si ji užívají po 5, 10, 15 letech podnikání? Co tráví čas s rodinou, mohou pracovat odkudkoli…? Já moc ne. Určitě existují. Ale pro mě bylo podnikání vždy synonymem velké dřiny, vysokých finančních nákladů, významných životních obětí a kompromisů.

Teď už to tak ale není. Po více než 20 letech zkušeností v akademické a podnikatelské sféře pracuji na projektu, kde finanční svoboda začíná s minimálními, dokonce snad nulovými náklady. Kdy pomáhám lidem kolem sebe, a to tak, že mi sami děkují. Kde učím ženy a mámy, že business není jen pro “svobodné muže”, ale že po malých krůčcích se dá při dětech vybudovat něco stabilního, funkčního a hlavně: zábavného. Že se dá i s dětmi pracovat a nebýt z toho vyfluslá jak čerstvá žvýkačka.

Dnes mě už moje práce baví a bude mě bavit, dokud budu moct pracovat. A že mi to zapadlo s mojí “diagnózou”... o tom bude zase další příběh.